Volmanova vila: funkcionalistický poklad

Jsou místa, na která nezapomenete ne pro jejich krásu, ale pro pocit, který ve vás vyvolaly. A jedním takovým místem je Volmanova vila v Čelákovicích u Prahy, kterou jsem měla možnost navštívit v dubnu společně s ArtPart Club a umělcem Ivanem Pinkavou.

"Neobyčejné domy bývají spojeny s neobyčejnými lidmi - s vizionáři a lidmi, kteří věří v pokrok a mají smysl pro krásu."

Vila byla pro pana Volmana a jeho rodinu navržena v letech 1938-1939 mladými avantgardními architekty Karlem Janů a Jiřím Štursou. Jednalo se tehdy o jednu z nejluxusnějších rezidencí první republiky, která v sobě kromě českého funkcionalismu skrývá také myšlenky Le Corbusiera, jež byl mladým architektům velkou inspirací. Vila je zasazena do velkorysé zahrady, v níž se nachází několik exotických druhů dřevin, které si Volmanovi postupně přivážely ze svých zahraničních cest.

Celá stavba je naprosto dokonalá a promyšlená do posledního průniku slunečního paprsku. Najdete zde velkorysý prostor pro společenská setkání i privátní ložnice s vlastními koupelnami. Výjimečně prostorné terasy přímo vybízejí ke společenským setkáním či relaxaci. Pobyt ve vile je jako deja vu a vy máte pocit, jako byste se vrátili v čase - vnímáte historii, moderní architekturu 30. let, velmi krásné a kvalitní materiály, jako je mramor či různé druhy exotického dřeva. Také barvy linoucí se celým domem, jsou zvolené naprosto dokonale. Dle průvodkyně je dům velmi ovlivněn aktuálním ročním obdobím a světlem, které do domu v daném období proniká - každé období prý stojí za návštěvu. Vše je na svém místě, ale zároveň se během výkladu nemůžete zbavit myšlenky že "to nemáte být vy, kdo se dívá z oken."

Kdo byl josef Volman?

Pan Volman přišel do Čelákovic v roce 1910 - po studiích v USA odkud si přinesl pokrokové smýšlení. Založil továrnu na výrobu obráběcích strojů a stal se velmi úspěšným podnikatelem. Svůj úspěch velmi rád sdílel a intenzivně přispíval do rozvoje celého regionu - byl u zrodu několika sociálních projektů, zajišťoval své zaměstnance, zajímal se o vznik zaměstnaneckého bydlení, postavil kolonii činžovních domů, vybudoval sportovní klub a přispíval do řady dalších společenských a kulturních aktivit. Po první světové válce se firma intenzivně rozrostla a úspěšně expandovala do zahraničí. Výsledkem byl export strojů do bezmála 30 zemí světa a titul jednoho z nejúspěšnějších světových výrobců. Po předčasné smrti pana Volmana v roce 1943 převzala firmu jeho dcera Ludmila s manželem. Po znárodnění v roce 1948 byla rodina donucena vilu opustit. 

Po odchodu rodiny vila sloužila jako místo pro různá společenská a kulturní setkávání a později jako mateřská škola. Od restituce nebyl dům nikým využíván a postupně docházelo k jeho devastaci vandalismem a rabováním. Zmizel veškerý původní nábytek a vybavení a hrozilo zbourání celého severního křídla. Až v roce 1996 koupila dům skupina podnikatelů, kteří se rozhodli uvést vilu do původního stavu a vrátit jí tak její původní krásu. Rekonstrukce probíhala až do roku 2018 pod vedením architekta Marka Tichého (TAK Architects). "Tento počin byl oceněn také cenou poroty za citlivou rekonstrukci zdevastované památky v soutěži Stavba roku 2016. V roce 2020 vyšla monografie Volmanova vila - klenot meziválečné architektury (...), která je dokladem více jak patnáctiletého úsilí spojeného s obnovou a rekonstrukcí vily."

Ivan Pinkava

V současné době slouží vila přesně k takovému účelu, jaký si pan Volman vysnil - ke společenským setkáním, k výstavám a rozmanitým kulturním akcím. Ve vile je možné uspořádat svatbu nebo třeba výstavu fotografií, kterou zde právě do dubna letošního roku měl významný český umělec a fotograf Ivan Pinkava. Pro Pinkavu jsou typické černobílé figurální fotografie s dokonalým světlem, evokující podobizny svatých či s fokusem na různé jizvy a tělesné deformace. Pinkava uvádí, že ze zásady neprojevuje zájem o fotografování slavných osobností, protože, "těch už je všude dost." Naopak ho zajímá obyčejný člověk, u kterého hledá výjimečnost. Zhruba od roku 2009 se zabývá také barevnou fotografií v tlumených tónech. Výstava ve Volmanově vile byla komponovaná především z předmětů, které jako by byly na odchodu z tohoto světa. Výstava byla především o naději, o tom, že krása je pomíjivá a také o tom, že i na první pohled zcela zdestruovaná věc v sobě může skrývat poklad - stejně jako Volmanova vila. A možná právě proto jsem neměla pocit, že jsem na výstavě, ale že všechny vystavené fotografie do vily tak trochu patří.

Závěr

Volmanova vila pro mě není jen výjimečnou ukázkou meziválečné architektury. Je to místo, které vypráví příběh o odvaze, pokroku, ztrátě i znovuzrození. Stejně jako fotografie Ivana Pinkavy připomíná, že krása nemusí být dokonalá a že i to, co se zdá být ztracené, může znovu získat svůj význam. Když jsem vilu opouštěla, neodnášela jsem si jen obdiv k architektuře, ale především pocit, že některá místa v sobě nesou paměť času tak intenzivně, že se do nich člověk vrací ještě dlouho poté, co za sebou zavře dveře.